Poslušně hlásím...

...že jsem zase tady .Možná si už někdo v pondělí všiml, že jsem se po delší době zase objevila na blogu a napsala pár komentářů pod vaše články .A kde že jsem se celou tu dobu toulala? Nechtěně jsem si prodloužila dovolenou. Stačil jeden zbrklý pohyb při smažení langošů a rázem jsem se během chvilky ocitla na oddělení Úrazové chirurgie v Krajské nemocnici v Pardubicích.

Strávila jsem tam celkem dvcet tři dní. Zpočátku se to jevilo, že hojení půjde samo, ale už při třetím převazu optimistické předpovědi pana doktora zmizely .Další dva převazy se odehrály na operačním sále v narkóze.Při nich mi postupně odstraňovali odumřelou tkáň. Třetí operace už sebou přinesla autotransplantaci. Takže po probuzení už jsem neměla zavázanou jen jednu nohu ,ale opět obě. Mezi tím mi už totiž z pravé nohy odstranili obvaz a nechali ránu hojit na vzduchu, s tím,že si ji musím několikrát za den promazávat mastičkou.

Zpočátku jsem si myslela, že dlouhou chvíli budu zahánět psaním, vždyť budu mít přeci času dost a tak mě určitě bude napadat jeden článek za druhým. Ale s tím jak se zvětšovaly bolesti a já se snažila přežít od jedné akce k další, se postupně vytratilo mé předsevzetí zaznamenávat si všechno zajímavé, co se kolem mě bude dít. Dny plynuly jeden za druhým v zaběhnutém nemocničním stereotypu a mně se zpočátku povedly napsat tyto dva krátké článečky .

Dokonalý relax

Ležím na čistě povlečené posteli na zádech a skrz zavřená víčka se mi sněhobílý strop nade mnou jeví jako růžový. Odpočívám a chvílemi si to i užívám. Snažím se myslet jen na samé příjemné věci.Jenže mi to moc nejde. Do hlavy se mi stále snaží dostat chmurné myšlenky .Huš huš,snažím se je zahnat. Nebudu si přeci tu pohodu kazit. Po pravé ruce mám stoleček s pitím, které si postupně dolévám a snažím se zapamatovat, kolok skleniček už jsem vypila. Nepiji proto abych si navodila ještě lepší náladu, ale protože si to tělo žádá. Pitný režim je zkrátka nutný a tady obzvlášť.

Má to ale i svou horší stránku. Je jasné, že při takovém příjmu tekutin budou nutně následovat i výdaje. A kámen úrazu nastane až se budu muset na posteli posadit a spustit nohy dolů na zem.To je ten nejhorší okamžik celé relaxace, kdy se slovy kurva, do pr..., sakra, auu, to nepůjde...a tak stále dokola, se mi konečně přes ukrutnou bolest povede dostat do mých úplně nových pánských pantoflí o velikosti 45, které mi však přítel musel ještě improvizovaně předělat.Pomocí ostrých nůžtiček mé spolubydlící mi do pásků musel přidělat ještě dírky, abych je přes své nyní ,díky obvazům, objemné nárty vůbec natáhla.

Každý druhý den nový model

I přes to, že stále jen relaxuji, nemám nouzi o hezké oblečení mých nohou.A pokaždé dostanu maličko jiný model .Jednou mi na levé noze koukají mé krásně zlatohnědě nalakované nehty ,to ještě připomínka dovolené. Podruhé je mám zase zakryté a kouká mi pro změnu pata. Potřetí dostanu na pravou nožku slušivou elastickou ponožtičku, která mi zakrývá opět obnaženou patu. Mohu si tak směle připadat jako ta chytrá horákyně z pohádky Boženy Němcové, oblečená neoblečená... Jednu daň za tyto modýlky ovšem musím zaplatit. Bolest,doteď ještě snesitelná, ale s každou další výměnou silnější a silnější.

Ale jak už jsem pravila při druhém převazu sympatickému panu doktorovi, když mě chválil, že to snáším statečně - zvládla jsem tři porody , tak snad něco vydržím.

Úmorný stereotyp

To co se zpočátku zdálo být dobrou relaxací, se postupem dní začalo stávat nudným stereotypem. Ráno po páté hodině budíček v podobě měření teploty a rozdání léků. V šest hodin nastoupila ošetřovatelka, která odnesla zbytky čaje a za chvíli nás vyhnala z postele aby nám ji mohla přestlat a v mém případě i několikrát za den převléknout. Mezitím osobní hygiena a poté čekání na sedmou hodinu, kdy chodila vizita. Někdy následovala v osm hodin další a to už jsme skoro šilhaly hlady a pokorně čekali na snídani. Pak následovalo dlouhé dopoledne, oběd a ještě delší odpoledne, které jsem ovšem každý den měla zpříjemněné návštěvami. Neměla jsem kam spěchat, protože jsem věděla, že tohle léčení bude na dlouhou dobu. Když už ovšem propouštěli i mojí druhou spolupacientku začala jsem i já škemrat jestli bych nemohla jít taky domů. Pan primář mě ještě pro jistotu napsal na pondělí na sál, ale pan doktor se nade mnou slitoval a dal tomu spornému místu ještě naději v podobě samozahojení a pustil mě domů. Od pondělí už jsem byla na dvou převazech a pan doktor je prý stále ještě optimista. Snažím se být taky i když vím, že stále ještě nemám vyhráno a mohu se do nemocnice opět vrátit na další operace. Tak mi držte prosím pěsti ať už tam nemusím. I když se tam o mě starali víc než vzorně, doma je prostě DOMA.