Výlet do Rakouska-Moldaublick

Tak jsem si vzpomněla, že jsem vám slíbila ještě nějaké zážitky z naší dovolené na Šumavě. Tentokrát jsme vyrazili opět za hranice. Z Nové Pece by se ten výlet dal zvládnout jako celodenní na kole (zdatnější cykloturisté), ale jak člověk stárne tak se snaží si námahu všemožně ulehčit. A tak jsme naložili kola na auto a za hranici dojeli autem. Po příjezdu do našeho naplánovaného výchozího bodu jsme nejprve zaparkovali před obřím hotelem, ale pak jsem si všimla, že o kousek dál přes silnici je obří neplacené parkoviště. Tak jsme po sundání kol raději přeparkovali tam, aby nás někdo náhodou z hotelového parkoviště nevykázal. A podle šipek jsme vyrazili k námi zvolenému cíli.Byl vzdálený něco přes čtyři kilometry .

Už za první zatáčkou mě nadšení přešlo. Před námi byl nekonečně vypadající stoupák po pěkné široké lesní silnici. Vzhledem k tomu, že mě zrovna ten den zlobil žaludek, myslela jsem, že to vzdám hned na začátku. Přiznám se,že kopec jsme vyšli pěšky .Stoupání bylo asi kilometr dlouhé,ale mně to připadalo nekonečné. Pak se najednou po naší levici objevila obří dřevěná rozhledna,ale to ještě nebyl cíl naší vyjížďky .Naštěstí odsud už nás čekalo jen mírné stoupání po obvodu kopce. Dojeli jsme na pěkně upravené parkoviště nad kterým stál dřevěný srub s občerstvením a pokladnou. A za ním už vykukovala naše vytoužená rozhledna. Zakoupili jsme si zvýhodněnou vstupenku i na rozhlednu, kterou jsme míjeli už níže a začali stoupat vzhůru k vytoužené vyhlídce. Teď vám ukážu pár fotek,ale budu muset hodně vybírat, protože se docela zatáhlo a chvílemi spadlo i pár kapek a fotky nejsou vůbec kvalitní, řekla bych, že hrozné.

Z vrcholu rozhledny je vidět skoro celé Lipno

Řeknu vám, kam se hrabou obě stezky v korunách stromů.To byly procházky růžovým sadem.Tady jsem měla opravdu nepříjemný pocit.Zvlášť nahoře, když ještě začal foukat vítr a bylo to cítit i na konstrukci rozhledny .

Posvačili jsme,udělali poslední foto a vydali se na níže položenou Alpskou vyhlídku

Byla ze dřeva a pocit jsem na ní měla příjemnější než na té železobetonové obludě

Alpy jsme kvůli mlžnému oparu v dáli moc neviděli, ale pohled na rakouskou krajinu byl moc pěkný

Odtud jsme vyjížděli na ten hrozný kopec

Odměnou za tu námahu nám byl pěkný sjezd dolů. A to už jsme na parkovišti v Schönebenu, tak ještě jeden pohled na hotel a vyrážíme zpět.

Ještě než jsme přejeli hranici do Čech, zastavili jsme se na jednom pěkném tichém místě a kde to bylo vám ukážu zase někdy příště.

Zážitky ze špitálu

Tak jsem se opět dnes vrátila domů.Tentokrát jsem v nemocnici strávila jen čtyři dny.Včera jsem si řekla, že zkusím zase něco napsat.Nevím jestli vás to bude zajímat, ale stihla jsem sepsat jen tohle:

Tak jsem tady už čtvrtý den.Čas plyne opět docela pomalu.Vezmu to od začátku mého pobytu tady.

V pondělí mě syn dovezl do nemocnice, doprovodil mě na recepci a následně před úrazovou ambulanci. Chvíli se mnou ještě poseděl na chodbě, ale pak jsem ho poslala domů aby zbytečně neplatil za nemocniční parkoviště .Před plánovaně přijímanými pacienty totiž mají přednost ti akutní a tohle vypadalo na dlouho. Nakonec jsem tam seděla přes hodinu. Po přijímacím pohovoru se sympatickým panem doktorem, kterého jsem znala už z předešlého pobytu, jsem vyjela výtahem do třetího patra. Pozdravila jsem se se sestřičkami a byla jsem odvedena na pokoj.Tak trochu jsem toužila po tom svém bývalém, který byl v krátké chodbě a byl tam poměrně klid, až na zvuky výtahů, které byly právě na tomto konci.Dostala jsem se však na jiný pokoj na hlavní chodbě, ale nakonec se ukázalo, že všechny pokoje jsou si podobné jako vejce vejci.Rozdíl byl jen ve výhledu. Před tím jsem celé dny koukala na oprýskanou zelenou budovu a teď vidím z postele jen vršky stromů okolo parkoviště. Když se došourám k oknu, mohu koukat na zaparkovaná auta nebo prázdný heliport. Kolem každou chvíli proletí nějaký vrtulník, ale žádný ještě naštěstí nebyl záchranářský. Minule jsem měla heliport za rohem a zrovna přistály dva nebo tři.Poznaly jsme to podle ohlušujícího rachotu při přistání a následně po několika minutách při startu.To jsem ale odbočila od pokoje. Tady jsem si polepšila o to, že mám WC a sprchu přímo na pokoji. Koupelna je ale průchozí do vedlejšího pokoje.

Zapomněla jsem, že první den nedostanu oběd a vzala jsem si sebou jen mandarinku.Těšila jsem se tedy aspoň na večeři.Zbytečně. Krupicovou kaší mě fakt nepotěšili. V úterý jsem měla operační den, takže od půlnoci žádné jídlo ani pití.Ráno už se mi kroutil žaludek hlady , ale říkala jsem si, že to nějak vydržím.Čím víc se blížil čas oběda, tím to bylo horší. A pak přišel ten okamžik kdy sestřička přinesla oběd pro paní z vedlejší postele. Nevím co měla, ale vonělo to úžasně. Ach jo.

Na sál mě odvezli až v jednu hodinu. Když jsem se probrala z narkózy bylo skoro půl čtvrté. Noha bolela a bylo mi zle, i když mi paní anestezioložka slíbila, že to udělá tak aby mi nic nebylo. Později nabídnutou večeři jsem chtěla sníst, ale nešlo to. Ještě že jsem měla připravenou tu bílou misku, o které si nemůžu zapamatovat jak se jmenuje. Večer mi sestřička na požádání píchla do žíly nějaký ,,koktejl", po kterém se mi výrazně ulevilo.

Středa už probíhala celkem normálně, ale co se týká nemocniční stravy, připadám si, jako bych znovu absolvovala srpnový pobyt .Škoda, že jsem si tenkrát nepsala jídelníček.Troufám si říct, že jídla jdou po sobě úplně stejně. Asi mají nějaký rozvrh, podle kterého vaří stále dokola. Důkazem je dnešní rýžový nákyp k obědu a hrachová polévka s česnekem. Zase mám hlad a to je teprve jedna hodina odpoledne.

Dnes se od rána na oddělení pohybují sestry ,,žákyňky". Jsou to holky snaživý, ale ta jejich ,,velitelka", ta jim tedy dává. Až mi bylo trapně, když se mě zeptala od kdy tu jsem a jestli už mi někdo vyměnil povlak na polštáři. Řekla jsem, že jsem si nevšimla, ale ona měla hned jasno. Prý když mám takovouhle ránu (v úterý mi zase odstranili část obvazů a to od kolene dolů) tak musím mít lůžko celkově v pořádku.Tak mi aspoň osobně donesla podložku pod nohu abych neměla hned špinavé prostěradlo. Za to ji musím pochválit, protože jak si ty rány mažu mastičkou, tak to bylo raz dva.A to mě mrzelo, protože když vidíte, jak se s tím ráno ty holky povlíkají a na oddělení je přes třicet lůžek...

Na ukrácení času jsem si sebou vzala křížovky z minule. Bavily mě ale jen první den, kdy jsem jich vyluštila asi osm. Včera a dnes jsem vytáhla pletení a to mě tady baví nejvíc. Takže už mám docela slušný kousek šály .Ovladač k televizi převážně vlastní paní na vedlejší posteli. Je chudák dost nemocná, navíc po mrtvici, takže domluva s ní je dost obtížná, ale jinak je s ní docela sranda. Navolí nějaký program, když začne reklama, přepne na jiný, tam to nechá do reklamy a přepne zase jinam. Takže vidím ode všeho jenom kousek. Ale Cesty domů jsem si prosadila celé. Dnes šla na operační sál a ovladač je tedy zatím v mojí moci, protože paní spí.

Tak a tady jsem skončila a k dalšímu psaní už jsem se nedostala, protože dnes ráno když mně pan doktor přijel s vozíkem převázat nohu přímo na postel, mi po sundání obvazů oznámil, že to vypadá dobře a že mě pustí domů. Tak jsem s radostí naházela všechny věci z nočního stolku bez ladu a skladu do jedné tašky ,sbalila ostatní věci po pokoji, zaplatila nemocniční poplatek, ustrojila se a tradá domů.Musím říct, že oproti minulému návratu se mi chodí výrazně lépe.Možná to bude i tím, že jsem si od sousedky půjčila berle a doma odlehčuju nohu s jejich pomocí.A ještě vám ukážu kde jsem ležela. Červeně označené okno je ten pokoj , ze kterého mě pustili dneska a fialově je označené okno, za kterým jsem strávila v srpnu dvacettři dnů.

Procházka po Volarech a okolí

Minule jsem vám slíbila procházku po jednom malebném městečku. Jsou to Volary .Vůbec jsme neměli v plánu sem jet,ale nějak to ten den vyplynulo ze situace a tak jsme sedli do auta a vyrazili. Udělali jsme si nějaký nákup a šli jen tak kam nás nohy vedly .

Tohle je detail vzadu na kostele,bohužel nevím co značí

Ulička za kostelem

Tady se mi líbila ta lampa

Tohle už jsou pohledy za město

Kostel sv. Kateřiny

V malebném městečku Volarech se nachází zajímavý židovský hřbitov . Je na něm pohřbeno 94 židovský žen, které se staly oběťmi pochodu smrti z koncentračního tábora Ravensbrück. Symbolické pohřebiště a pomník je z roku 1990.

Ve Volarech je několik kešek.Jednu jsme odlovili loni, ale protože jsme s nimi letos nepočítali, neměla jsem je připravené.A dnes jsem zjistila, že tady jsme měli jednu skoro na dosah.

Na závěr ještě pár pohledů do okolí

A na závěr z trochu jiného soudku. Materiálu z dovolené mám ještě asi na tři články .Ale protože v pondělí opět nastupuju do nemocnice na další operaci (doufám,že jen jednu), schovám si ještě něco na dobu až se vrátím.

Tak se tu zatím mějte pěkně, všichni se opatrujte a pište, ať mám co číst a prohlížet až se vrátím.

Po Šumavě na kole

Na Šumavě už jsme najezdili na kolech pěknou řadu kilometrů.Musím se přiznat,že nejlíp se mi jezdí podle Schwarzenberského kanálu, protože to je skoro po rovině. Nejdříve k němu ovšem musíte nějak do kopce dojet. Ale dnes necháme kanál kanálem a projedeme se po úžasné cyklostezce vedoucí z Nové Pece do Stožce.Trasa měří patnáct kilometrů a je zároveň i stezkou pro in line bruslaře.Kopíruje Studenou Vltavu a železniční trať. V celé delce přejedete celkem devět železničních přejezdů a když máte štěstí zahlédnete v nádherné šumavské krajině i vláček. Občerstvit se můžete na obou koncích (začátcích), buď v Nové Peci nebo ve Stožci. Po celé trase je jen jedno místo k občerstvení a to v Černém Kříži-buď v nádražní restauraci nebo v penzionu hned u stezky .Cesta vede převážně lesem, občas jsou nádherné býhledy na okolní krajinu.Tak a teď už se se mnou pojeďte projet.

Tady jsme udělali krátkou odbočku k místu, které jsme už znali z loňska, ale z druhé strany , most v Pěkné

A jsme zpátky na stezce

A jsme ve Stožci, kde právě probíhal jakýsi jarmark.

Občerstvení na zpáteční cestě

Tak a tímhle krásným výhledem se pro dnešek loučíme se Šumavou.Příště se projdeme třeba po a okolo jednoho malebného šumavského městečka.

Lenora

Tak a jsem tu opět s tipem na výlet.I když pokud někde poblíž nedovolenkujete, bude to možná trochu z ruky .My jsme kolem tohoto místa projeli během prázdnin několikrát.Při prvním červencovém pobytu na Šumavě nejmíň třikrát, ale protože jsme nevěděli kde nejlíp zaparkovat tak jsme ani jednou nezastavili. V srpnu už jsme jeli cíleně a zaparkovali na okraji městečka u garáží. Museli jsme se vrátit asi dvěstě metrů zpátky po okraji rušné silnice,ale objekt opravdu stál za shlédnutí zblízka.Co je to za stavbu se dozvíte hned na první fotografii a pak už si ji můžete prohlédnout ze všech možných stran.

Potkali jsme tu pár vodáků a taky jednu německou rodinku, kterou sem přivedl stejný zájem jako nás. Musím přiznat, že nebýt jich ,asi by jsme odešli s nepořízenou.

Příště zůstaneme taky na Šumavě, ale bude to zase z jiného soudku.